Jarek Gala patří mezi nejvýraznější osobnosti moravského vinařství. Jeho sekty a vína nejvyšší řady Hermes lze zařadit mezi špičková světová vína. Jaké životní osudy vlastně utvářely vinaře Galu, jak ho známe dnes? Co si myslí o současných moravských vínech? A co jim chybí k tomu, aby se prosadila více ve světě? Otevřete si dobré víno a ponořte se do exkluzivního rozhovoru, který nám nedávno poskytl.
Jaká je Vaše první životní vzpomínka na víno?
Réva vinná mě provází mým životem od narození. Pocházím totiž z vinařské rodiny. Když můj starší bratr odešel do školy, tak mě babička naložila na takovou kárku a odjeli jsme pracovat na pole. Položila mě na jeho okraj, na hlavu mi dala šátek, aby mě viděla i z dálky. Na kraji pole nebo vinice jsem trávil svůj předškolní čas. Hodně si toho pamatuji. Přírodu jsem se naučil mít rád právě v tomto období.
Co se týká vína jako nápoje, tak mám vlastně dvě takové zkušenosti. Když mi bylo 11, rodiče odešli slavit Silvestra a nechali doma nedopitou láhev vína. To byla moje první opravdová zkušenost s alkoholem, i když jsme něco chutnali i dříve.
Další “první” zkušenost se pojí s mými dědečky. Můj první děda zemřel celkem mladý, když mi byli 3 roky. Žil v Kobylí a já mu říkal “stařeček”; babička “stařenka” mě vychovávala. Stařeček měl vedení vinice na hlavu, což byl starý způsob. Vinici obdělával koněm. Nikdy nepoužíval řepný cukr pro zvýšení cukernatosti moštu. Dělal přívlastková, poctivá a velmi kvalitní vína, aniž by to sám věděl.
Druhý dědeček pocházel z Vrbice, kde jsem trávil prázdniny. Polohy na Vrbici nebyly tak kvalitní jako u dědy v Kobylí. Tady se šlo “socialistickou” cestou. Na keři bylo 5-6 kg hroznů. Mošt měl vždycky 10-12 °ČNM cukernatosti a děda vždycky říkával: “Děcka, to lepí co?”. Jeho moštoměr se málem rozbil při tak nízké cukernatosti. Dosypával řepný cukr a používal poměrně hodně síry. V 15 letech mě jeho víno hodně nutil ochutnávat. Jednou v neděli, když jsme tam byli na návštěvě, jsem po jeho víně usnul na zahradě a po probuzení mě strašně bolela hlava. Touto cestu jsem rozhodně jít nechtěl.
Všechna svoje vína - od těch základních až po ty komplexnější - dělám primárně pro sebe.
-
Gala vinařství – Hermes Sauvignon 2021
490 Kč Přidat do košíku
Top 3 Sauvignon Česka; z vápencového podloží Pálavy -
Gala vinařství – Hermes Ryzlink vlašský 2021
525 Kč Přidat do košíku
Nejlepší Ryzlink vlašský na světě? Z Pálavy. A toto je opět nejlépe hodnocený Vlašák Česka. -
Gala vinařství – Hermes Ryzlink vlašský 2022
525 Kč Přidat do košíku
Nejlepší Ryzlink vlašský na světě? Z Pálavy. A toto je opět nejlépe hodnocený Vlašák Česka. -
Gala vinařství – Hermes Chardonnay 2022
530 Kč Přidat do košíku
Dlouhodobě jedno z nejlepších Chardonnay Česka z vápencového podloží Pálavy
Objevte další vína z Vinařství Gala.
Vyrůstal jsem na vesnici. Kluci obvykle už byli na hřišti, ale já jsem musel ještě dělat svůj úsek ve vinici. Bytelně jsem vinařskou práci nesnášel, protože jsem v tom tehdy neviděl žádný smysl.
Děda rozhodl, že půjdu na střední vinařskou školu. Právě zde jsem začal mít vinařinu rád. Učili tam staří učitelé, kteří si pamatovali první republiku, nebo si ji pamatovali alespoň jejich rodiče. Škola měla výbornou úroveň. Zkušenosti i znalosti mi hodně pomáhaly i na vysoké škole. Byla to tradiční škola. Ano, když jsme zlobili, tak jsem i občas dostal facku; tehdy se to ještě mohlo. Zde mě to opravdu nakoplo a začal jsem mít vinařinu opravdu rád.
V roce 1990 po revoluci jsem během vysoké školy začal jezdit na stáž do Rakouska, do rodiny Mangů a jejich vinařství ve Weissenkirchen ve Wachau. Kolem byly špičková vinařství – Jamek, Knoll, F. X. Pichler. Pokaždé jsem tam byl na 3-4 týdny například během zkouškového období a během této doby jsem si tam vydělal tolik, že jsem z toho půl roku žil. Právě tady mě skutečně nadchlo, jak celé vinařství funguje. Celá rodina vinařstvím skutečně žila, což jsem u nás z Moravy neznal. Zkrátka rodinné vinařské tradice byly komunismem přerušeny.
Co vlastně vinařina obnáší?
Péče o vinohrad je těžká a zejména fyzická práce. Ne každému dělá dobře. Když jsem byl malý, tak mě práce na vinici vadily. Měl jsem jiné zájmy a navíc jsem v tom neviděl smysl. Čím jsem ale starší, tím více mě to baví.
U vinařiny je sice důležité, co se naučíte ve škole a co jste viděl ve světě, ale taky je hodně důležitý čas. Praxe je větší polovina úspěchu. Je potřeba se s místem zžít a nechat se fackovat životem.
Vinařství je běh na dlouhou trať a mezigenerační vazby jsou velmi důležité. Snažíte se o to, aby si Vaše děti vytvořili k vinařině a vašemu vinařství pozitivní vztah? Jak v tomto ohledu přistupujete ke svým dětem?
Samozřejmě v tichosti bych si přál, aby moje děti navázali na to, co jsme společně s mojí ženou budovali léta. Přistupuji k tomu ovšem úplně obráceně, než tomu bylo za mého mládí. Do ničeho je netlačím. Trochu tu vyrůstají jako “dříví v lese”, ale myslím si, že to má dobrý efekt. Naše děti vnímají, jak naše vinařství s ženou vedeme a jak jednáme s lidmi. Například syn mi kdysi pomáhal v rámci akce “Otevřené sklepy v Bavorech” a pomáhal mi prodávat, přestože ještě tehdy neuměl počítat. Dcera rozlévala vína. Byl jsem velmi pyšný. Snažíme se spíše o volnější cestu. Žijeme v klidné části Pálavy v malé vesničce Bavory, kde máme spoustu zvířat, což jsem si vždycky přál. Máme tu koně, krávy, ovce, králíky, kočky, psa. Děti lezou po stromech, pořád mají něco roztrhaného. Myslím si, že mají moc krásné dětství.
Jaké víno považujete za to nejlepší, co jste kdy ochutnal a co Vás na něm uchvátilo?
Pil jsem mnohá, občas i velmi drahá vína ze slavných regionů z těch nejlepších poloh. Vždy mě na nich bavila určitá jemná rafinovanost, která ovšem může snadno uniknout nepoučenému milovníkovi vína. Současně je vidět, že vinař umí, a že o daném víně přemýšlel. Dnes již z těchto vín neomdlévám, protože jsem jich pár ochutnal, a proto je také těžké jedno vybrat. Ovšem jeden z nejlepších sektů, který jsem v životě pil bylo šampaňské Dom Pérignon Oenothéque 1996.
Rád vzpomínám i na lehčí, základní vína Müller-Thurgau a Sylván z německého regionu Franken, přestože se nejednalo o nejlepší vína, ale vždy jsem se jich s obrovskou chutí napil.
Jaká je filosofie výroby Vašich vín?
Každou svou láhev vyrábím tak, jak mám rád a aby mi chutnala. Svoje vína dělám primárně pro sebe. Protože mě musí vína živit, tak nemohu vyrobit jen 50 litrů vína. Našich úkolem společně s manželkou je přesvědčit další lidi, aby přistoupili na moji chuť a koupili si dalších 50.000 lahví.
V době vinobraní jsem trochu psychopatický.
Nebavím se s lidmi ani s rodinou.
Jsem v napětí, jak to dopadne.
Ovšem s přibývajícím věkem se tomu více usmívám.
Jak vzpomínáte na vaši stáž v Kanadě?
V době, kdy jsem byl ředitel vinařství Tanzberg a ještě jsem nebyl ženatý, jsem si v jednom článku přečetl, že existuje jediné místo na světě, kde můžete chytat lososy, pít víno, jezdit na koni a žít v přírodě. Ihned jsem si řekl, že to je místo, kam musím jet. A tak jsem se na měsíc ocitl v Britské Kolumbii v Kanadě, v malém údolí Okanagan. Právě zdě jsem na vlastní oči viděl, že je možné vybudovat vinařství na odlehlém místě a přirozeně jej zakomponovat do přírody. Majitel vinařství si mě tam chtěl nechat alespoň dva roky, ale já jsem po vinobraní spěchal za svou budoucí ženou.
Jaké jsou Vaše vzpomínky na Ing. Josefa Peřinu a Vaše společné působení v Mikrosu?
Pan Peřina byl dobrý kamarád s profesorem Krausem, který mne učil na vysoké škole. Pan profesor tehdy vládl pěti šesti jazyky, a tak nosil informace ze zahraničí. Pan Peřina byl skvělý praktik, přestože přišel z nevinařského Hradce Králové. Svojí spoluprací uváděl nové poznatky prof. Krause do praxe. Byl první, kdo u nás stříhal na jeden tažen, měl nízké zatížení keře, zaměřoval se na přívlastková vína. Na počátku 90. let na Valtických vinných trzích jsem byl velmi nadšený z vín z ZOD Mikulov (předchůdce dnešního Mikrosvín Mikulov), kde pan Peřina působil. Jako jediná se svou kvalitou přibližovala kvalitním rakouským vínům. Můj kamarád mi tam domluvil schůzku. A týden poté jsem do ZOD Mikulov nastupoval. Pan Peřina mě také naučil muškařit (pozn. způsob lovu ryb).
Vína ZOD Mikulov byla v době mého nástupu na tu dobu vynikající, i když měla z dnešního pohledu spoustu chyb. Ovšem pan Peřina používal nevzhlednou zelenou láhev RVHP, plastovou záklopku a etiketu “šuhaj v kroji”. Láhev tehdy prodávali za 30 korun. Proto jsme jejich prezentaci na tu dobu revolučně změnili: jako první jsme použili bordeaux láhev, rakouské korky a na etiketu jsme dali Mikulovskou pečeť, kterou jsem našel v městském archívu, a kterou Mikrosvín používá dodnes. Poté jsem se vydal s mým tehdejším osobním řidičem do Prahy, kde bylo tehdy jen pár špičkových vináren a podniků s vynikajícím vínem – Flambé, Zlatá Praha, Hotel Forum, Hotel Intercontitental. Namířil jsem si to do Zlaté Prahy. Tehdejší sommeliéři mě nevyhodili. Do třech měsíců jsme se dostali na fantastické tržby. Konkurence v kvalitních vínech téměř žádná nebyla, a tak bylo poměrně jednoduché uspět.
Jak vzpomínáte na léta strávená ve vinařství Tanzberg, které jste spoluzakládal?
Tehdejší ředitel televize Nova pan Železný si usmyslel, že by chtěl mít vinařství. Pan Peřina dělal tehdy nejlepší vína, a tak ho chtěl angažovat. Jožka Peřina mu odpověděl: “Já nepůjdu, ale tady mladej půjde.” Tak mladej šel a působil tam 9 let. V 28 letech jsem se stal ředitelem vinařství, přestože jsem neměl příliš zkušeností. Konec byl trochu složitější, ale takový je život. V závěru měl pan Železný jinou představu o stylu vyráběného vína, a tak jsme se nedohodli a odešel jsem.
Čím si myslíte, že jsou vaše vína unikátní na Moravě a v celosvětovém kontextu?
Jsem na špičkovém místě, což je souhra osudu, ale současně jsem tomu šel i naproti. Stále omýlaný termín terroir je základ. Pro mne terroir vždy představovaly dvě věci – místo a člověk, který víno dělá. Vždy jsem věděl, co chci dělat a toho se pořád držím. Vždy jsem věděl, že budu používat jen pár odrůd a pracovat s historickými informacemi. Vždy jsem chtěl navázat na bohatou vinařskou tradici na Moravě, která má poměrně velký potenciál. Ovšem díky přerušení těchto tradic v době komunismu, je velmi obtížné se vrátit na přední pozice před druhou světovou válkou. Naše pálavská vína jsou slaná, protože jsou z vápencového podloží, což jim dává určitý pátý rozměr. Ve střední Evropě bylo kdysi teplé moře a Pálava je vlastně pozůstatkem druhohorních a třetihorních sedimentů, resp. z období jury. Podobné podloží najdete v Burgundsku, na Loiře nebo v části Chablis.
Proč se podle vás ve světě neprosazuje určitý styl moravských nebo českých vín, ale spíše individuální vinařství? A máme vlastně nějaký styl?
Musíme změnit přemýšlení vinařů, v čemž jsem spíše pesimistický. Ještě nenastala situace, která by české vinaře donutila se určitým způsobem spojit. My jsme ještě nepochopili, že společně se dá udělat spoustu zajímavých věcí. V hlavách moravských vinařů nedozrála myšlenka zakládat nějaké spolky, což je obrovská škoda. Velkou inspirací by pro nás mohlo být sousední Rakousko, kde je navíc podpora státu na úplně jiné úrovni. Rakouský stát své vinaře podporuje nad rámec evropských dotací a pomáhá s propagací. Problémem u nás je tedy změna přemýšlení samotných vinařů i podpora shora. Problémem je, že někteří vinaři mají u nás i padesát odrůd. Ve slavných francouzských oblastech si často vystačí s pár odrůdami. Je to pro zahraniční zákazníky matoucí. Na jednom místě nemůže být všechno dobré. Přesto má Morava obrovský potenciál a místní vína se nebojím nikam do světa přivést.
