Robert M. Parker, Jr. je považován za jednoho z nejvlivnějších světových spisovatelů a kritiků vína. Přestože již není aktivní od roku 2018, vzbuzuje jeho jméno mnohé kontroverzní a ohnivé debaty. Navíc jeho životní příběh je skutečně fascinující. Jaký vlastně byl? V čem světu vína pomohl? A co mu mnozí vyčítají?
K vínu předurčen již od dětství?
Možná si myslíte, že jeden z nejvlivnější kritiků a spisovatelů vína byl vychováván elitářsky, což jistě formovalo jeho patro. Opak je pravdou. Robert prožil klasické “americké” dětství v Marylandu jako syn obchodníka s konstrukčními díly. Jeho rodina spíše inklinovala k mletému masu a Coca-cole než k jehnečímu a delikátnímu Bordeaux.
Má lepší patro než já."
Byla to jeho přítelkyně, nyní jeho žena Patricia, kdo měl obrovský vliv na nový směr jeho kariéry. Parker studoval práva, když jeho přítelkyně odjela na rok do Francie. Jeho první cesta do zahraničí byla za ní a změnila mu život. Nasával francouzskou kulturu a popíjel vína, která mu otevřela úplně nový svět. Ještě deset let pracoval v rámci své právnické praxe, ale v roce 1984 se začal profesionálně věnovat zcela vínu.
Jak se stal nejvlivnějším světovým kritikem vína?
V 70. letech byl velmi ovlivněn Ralphem Nadera a profesory práva, kteří svým studentům vštěpovali problematiku konfliktu zájmů. Parker se rozhodl posuzovat vína zcela nezávisle na základě jejich vzhledu a chuti. Dnes to možná zní samozřejmě, ale v té době se jednalo o revoluční přístup. Parker kritizoval úroveň ročníků slavných grand cru a naopak dával vysoké známky neznámým vínům. Tehdejší kritikové vína spíše pomáhali budovat mystično a status prestižních vín. Možná tak činili nevědomky, možná si nechtěli připustit, že některá prestižní vína nemusejí být vždy špičková. Parker některé kritiky obvinil z konfliktu zájmů, protože v některých vinařstvích byli finančně zainteresováni. V každém případě jen pár kritiků si přálo obrátit svět vína naruby.
Navzdory jeho revolučnímu přístupu, kdy se nebál kritizovat kvalitu známých grand cru a château, se “trochu ironicky” proslavil při hodnocení ročníku 1982 v Bordeaux, který označil za velkolepý. Ostatní kritici tvrdili pravý opak. Čas mu dal za pravdu a jeho gloriola začala vzkvétat.
Wine Advocate a nos za milión dolarů
Parkerův přístup úplně obrátil kritiky vín naruby. Stal se z něj nejvlivnější muž celého vinařského průmyslu. Jeho nyní známá 100-bodová stupnice pro posuzování kvality vín se poprvé objevila v jeho čtrnáctideníku The Wine Advocate. Toto periodikum bylo vydáno v roce 1978 zdarma. Druhé vydání mělo 600 čitatelů. Teprve v roce 1984 se proměnilo na placený časopis, v kterém nebyly žádné reklamy. Absolutní nezávislost! Na přelomu tisíciletí měl Wine Advocate kolem 50,000 předplatitelů, především v U.S.A., ale i s nezanedbatelnou čtenářskou obcí v 37 zemích světa. V roce 2002 spustil portál erobertparker.com (nyní https://www.robertparker.com), z kterého se stal jeden z nejnavštěvovanějších webů o víně.
V roce 2000 v The Atlantic Monthly vyšel podrobný profil a rozhovor pod titulem “Nos za milion dolarů!”, kde sebevědomě upozorňoval na svou ohromnou chuťovou pameť. Přesto v rámci veřejné slepé degustaci 15 špičkových vín z Bordeaux ročníku 2005, který sám označoval za velkolepý, nebyl schopen správně identifikovat jediné víno a několikrát zaměnil vína levého břehu za pravý a naopak. Nicméně jeho nos byl skutečně pojištěn na 1 million dolarů.
Demokratizace světa vína přes 100 bodovou stupnici kvality?
- 100 – 96 bodů ⇒ Mimořádné víno
- 95 – 90 bodů ⇒ Vynikající víno
- 89 – 85 bodů ⇒ Velmi dobré víno
- 84 – 80 bodů ⇒ Dobré víno
- 84 – 80 bodů ⇒ Dobré víno
- 79 – 70 bodů ⇒ Průměrné
- 69 – 40 bodů ⇒ Podprůměrné víno víno
100 bodová stupnice se stala mantrou. V Americe obchodníci často u regálu s vínem vytiskli cenovky, které obsahovaly i bodové hodnocení od Wine Advocate. Mnoho odborníků, včetně Britky Jancis Robinson, se ptá, zda-li bodové hodnocení něčeho tak subjektivního jako degustace vína, je správné. Vliv na hodnocení má přece staří vína a okolnosti degustace. Navíc jde o subjektivní záležitost podle individuálních preferencí a chuťových zvyklostí. Přesto i Jancis a jiní především britští kritici používají 20-bodovou stupnici. Sám Parker přiznává, že je možné, že i on sám může obodovat stejné víno jinak, ale stále v rozmezí 3 bodů jeho 100-bodové stupnice.
Jeho cílem bylo demokratizovat víno a poskytovat lidem nezaujaté hodnocení ve světě, kde se vinařští kritici chovali jako obchodníci již etablovaných vinařství. Jeho 100-bodová stupnice měla být pouze jedním z nástrojů. Žebříček kvality, na které jsou Američané zvyklí z hodnocení ve škole, se stal fenoménem. Přestože Parker psal velmi poutavě a stručně, téměř nikdo jeho slovní hodnocení nečetl. Všichni četli jen skóre. Jeho 100-bodová škála se stala jeho významnou silnou, ale i slabou stránkou. Parker chtěl, aby lidé četli i jeho slovní hodnocení a názory, nejen čísla. Ale zrychlující a zjednodušující svět si vzal z jeho hodnocení jen část – tu číselnou.
Slovní komentář, který hodnocení doprovází je lepším zdrojem informací o stylu a osobnosti daného vína."
Preferovaný styl vín
Parkerův úsudek na základě svého patra zásadním způsobem ovlivnil, zda-li bude víno obchodní úspěch nebo propadák, především v Bordeaux a Kalifornii. Mnozí spotřebitelé jej totiž využívali jako jednoduché vodítko ke kvalitním vínům. Obchodníci s vínem často čekali na nové vydání Wine Advocate s velkým očekáváním. Trh se ubíral určitým směrem – na základě Parkerova patra. Wine Advocate byl pro mnohé biblí, přestože bylo obecně známo, že Parker preferuje robustní, koncentrovaná, komplexní vína s vysokým alkoholem z velmi zralých hroznů a tóny vanilky z dubového sudu. Měl tak vliv na stále častěji volené vinařské praktiky jako zelená sklizeň (za účelem snižování kvantity na úkor kvality hroznů), mikrooxidace (pro zjemnění taninů, třislovin, tj. drsné složky chuti červených vín) a sběr velmi zralých hroznů. Parker věřil, že definování určitého stylu, pomáhá vinařstvím k posouvání jejich limitů a potenciálu.
Parkerizace vinařského odvětví
Někteří jeho kritikové často zmiňují, že měl velmi negativní vliv na celý vinařský průmysl. Mnoho světových vinařů totiž začalo upravovat své postupy a produkovat vína, která vyhovovala Parkerovu patru, tj. vkusu pouze jednoho muže. Někdy je tento fenomén nazýván jako Parkerizace vinařského světa. Tato homogenizace vinařského stylu, aby vyhovoval Parkerově patru, byla patrná především v Bordeaux, Kalifornii a ve Španělsku. V Austrálii dokonce pod vlivem Parkerizace začali produkovat až příliš koncentrovaný a robustní Shiraz s vysokým alkoholem – obtížně pitelné víno. Prodeje začali klesat. V Burgundsku se nikdy jeho preferovanému stylu zcela nepřizpůsobily a nyní patří k velmi vyhledávaným pokladům vinařského světa.
Upřednostňuji tedy Bordeaux a Rhônu před Burgundskem!"
Většina ale vidí výše zmíněný trend jako vítězství milovníků vín a nových vinařů, kteří se mohou ucházet o jejich přizeň na základě kvality svých vín a ne na základě toho, zda-li bylo jejich vinařství vysoce hodnoceno v roce 1855. Parker rozhodně pomohl popularizovat některé vinařské regiony, o které by dříve světový trh nezavadil ani v nejmenším.
Bordeauxská klasifikace vín z roku 1855 je seznam nejlepších vín z oblasti Bordeaux sestavený na popud Napoleona III. u příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1855. Byla sestavena na základě mnoha let pečlivého zvažování a porovnávání výsledků jednotlivých ročníků asi šedesátky médockých vinařských usedlostí. Přičemž jediným kritériem byla cena vína, neboť se předpokládalo, že nejlépe odráží i kvalitu. Všechna červená vína, jež se dostala na seznam, pocházela z oblasti Médoc. Jediné château mimo Médoc, jemuž byla při klasifikaci udělena zvláštní výjimka a bylo zařazeno do skupiny klasifikovaných usedlostí, bylo Château Haut-Brion, jež leží v oblasti Graves. Navíc bylo zařazeno na samotný vrchol této hierarchie. Bílá vína, jež se tehdy těšila mnohem menšímu významu než červená, byla omezena pouze na sladká vína z oblasti Sauternes a Barsac a zařazena pouze do dvou tříd.
Od dubna 1855 doznala pouhé dvě velké změny, a to zařazení Château Cantemerle do kategorie cinquième cru v roce 1856 a povýšení Château Mouton Rothschild do kategorie premier cru v červnu 1973. (Tomuto povýšení předcházelo 51 let usilovného snažení a jemného diplomatického manévrování majitele usedlosti barona Philippe de Rothschilda, jež značně ovlivnilo nejen samotné Château Mouton, ale i celý vinařský průmysl.)
Několik dalších méně významných změn je také mnohem méně známých. Třetí změnou bylo vypuštění nejmenší z klasifikovaných usedlostí Château Dubignon z kategorie troisième cru, neboť ji pohltilo Château Malescot St. Exupéry. V roce 1938 pak zmizelo Chateau Desmirail, bylo však roku 1981 opět obnoveno. Chateau Leoville, jež bylo v roce 1855 klasifikováno jako jediná usedlost, bylo rozděleno na tři: Leoville-Barton, Leoville-Las Cazes a Leoville-Poyferre.
Čas pro dalšího Parkera?
Nikdo nepochybuje o tom, že se kvalita vín globálně zvyšuje. Přesto si dovolím tvrdit, že celá řada současných kritiků vína se někdy chová jako marketingoví manažeři vinařského průmyslu a nikoliv jako skutečně nezávislí hodnotitelé. Trh je zaplaven fantastickým a neustále se zvyšujícím skóre u rostoucího množství vín. Současní kritici často ingorují vliv špatných ročníků (Ano, dnešní moderní technologie a vinařské postupy mohou lecos zachránit, ale přesto vliv přirody je nepopíratelný). Podle diskuzí s některými experty ze světa vína, včetně některých Masters of Wine, nejsem sám, kdo má jisté podezření. Není čas na dalšího Parkera, který opět zpřísní a zobjektivizuje kritiku vín? Co si o tom myslíte vy?
